Pondělí, 23.Září 2013
Bádalíci
Občas si vzpomenu na profesora Horského, který se ve mně a v mnoha jiných snažil v hodinách teoretické mechaniky posilovat lásku k fyzice, abychom, jeho slovy, „nesli prapor vědy, až my tu budeme poletovat jako molekuly CO2“. Jednou se rozpovídal o jistém typu pomýlenosti – o lidových myslitelích, které tituloval „malý český bádalík“.
Svého času nás jako studenty bavily „fyzikální perestrojky“. Bylo jich snad dvacet a průběžně se objevovaly v novinách (v inzertní rubrice). Autor se v nich tvrdošíjně snažil dokázat, že neplatí teorie relativity a navrhoval i tu více, tu méně rafinované myšlenkové i realizovatelné pozemní i kosmické experimenty a paradoxy, které by to prokázaly. Byly obvykle navrženy docela dobře a skutečně byly v rozporu se vztahy teorie relativity. Jenže jen z těmi z relativity speciální a to ještě pro rovnoměrný přímočarý pohyb (to jsou ty, které se dnes učí na střední škole). “Perestrojky”, které je exemplárně vyvracely, byly všechny do jedné založeny na pohybu se zrychlením. Dokázal tedy, že vztahy, které mimo speciálních podmínek platit nemusejí a nemají, mimo ně skutečně neplatí…
Když bylo v roce 2001 na brněnské hvězdárně setkání s třemi z kosmonautů s českými kořeny, byl mezi nimi i Eugene Cernan (dodnes „poslední člověk na Měsíci“). Na konci besedy byla autogramiáda. Jako poslední se ke stolečku přitočil vcelku nenápadný člověk a napůl spiklenecky, napůl nadšeně, podával Eugenu Cernanovi nějakou obálku se slovy „For NASA, for NASA!“. Pochopitelně to byl onen fyzikální Gorbačov. O dalším osudu jeho epochálních idejí mi není nic víc známo.
Byl to jeden z typů „bádalíka“, které lze poměrně často potkat v reálném životě a ještě častěji na internetu. Pokusil jsem se o malou typologii těchto vědeckých rytířů smutné postavy.
- Zneuznaný génius. To, na co samo-domo přišel, „je příliš revoluční“. Oblíbenou postavou bývá Nikola Tesla. Vzniká obvykle z méně nepřátelských typů. Nezřídka se přerodí v Partyzána.
- Partyzán. Bojovník proti vědecké garnituře, která jen „dusí nové myšlenky“. Co dusí u něj, nebývá často jasné.
- Konspirátor. Dává si dohromady dvě a dvě tak dlouho, až najde nějakou věc, kterou zaručeně „vědci a vlády tají“.
- Salónní vědec. Tomu „je to přece jasné“. Občas utrousí populární moudro z výšin, typicky s návazností na filosofii. Naštěstí si s blafováním obvykle vystačí. Rozumí si obvykle s Mystikem.
- Internetový znalec. V každé diskusi k novinářsky přežvýkané a vyplivnuté vědecké zprávě rád vše přežvýká ještě jednou za pomoci Wikipedie a „tady je odkaz“ *.
- Mystik. Je fascinován, jak je to složité a krásné a nebojí se „podívat na problém jinýma očima“ - obvykle zavřenýma. Ale celostně!
- Strýc František (viz Saturnin). Objevuje, co objevili jiní, ale „přišel na to nezávisle“. Nebojí se experimentovat v garáži na témata na které se staví výzkumné ústavy – a na mnohá jiná. Nadaní jedinci způsobují výjezdy hasičů.
- Aritmetik. Speciální poddruh zneuznaného génia, zejména ve fyzice. Jeho sofistikovanou zbraní v boji za pravdu bývá trojčlenka, pokročilí zvládají i odmocninu a rovnice o jedné neznámé.
- Mladý vševěd. Začínající vysokoškolský student, trpící syndromem druhého ročníku – ví o co jde, vždyť „do toho dělá“. Často téměř k nerozeznání od Internetového znalce.
- Aktivní důchodce. Tomu to „přece ještě myslí“. Na přednáškách rád doplňuje výklad věcmi z posledního rozhlasového Meteoru.
- Zběhlý student. Chce dokázat sobě i světu, že „školy nejsou potřeba“. Může se snadno proměnit v bádalíka jiného typu.
- Relaxační badatel. „Věda je takové moje hobby. A nedávno mě tak při přemýšlení o temné hmotě napadlo…“
Počet skutečně užitečných bádalíků je (alespoň v přírodních vědách) téměř nulový. To však zejména bádalíkům posledních typů nebere chuť chodit se svými hýčkanými objevy i na půdu univerzit, aby si přišli “dojasnit detaily” či přímo aby “věnovali svou práci lidem”. Existuje jistá malá šance (zejména u začínajících bádalíků se skutečnou schopností myslet) jim vysvětlit, že se vydali buď slepou uličkou nebo dávno prošlapaným bulvárem. Většina z nich ovšem dá před bolestnou sebereflexí přednost zatvrzelosti.
Ani vědecko-technická průprava (a praxe) bohužel člověku nezaručuje imunitu proti zbloudění ve vlastních úvahách. Chmurným příkladem budiž třeba Eric Laithwaite, který vynalezl lineární indukční elektromotor, takže hlavně jemu vděčíme za existenci maglevů. K stáru podlehl jako mnozí jiní kouzlu zajímavostí pohybu setrvačníků a pokoušel se najít mechanickou antigravitaci. (Dobrá rada – pokud nejste opravdu dobří v teoretické mechanice, radši se setrvačníky analyzovat nepokoušejte). Z českých luhů a hájů lze připomenout třeba „mentiony“ Františka Kahudy.
Pokud na sobě pozorujete příznaky některého druhu bádalíkovství, nezoufejte. Nutkání hluboce filosofovat o problémech, o kterých máme jen vcelku povrchní představu, je normální. Obzvlášť mezi muži jsou oblíbeným rozptýlením “hospodské kecy” a “intelektuálské dýchánky” (podle vkusu). Dokud si uvědomujete, že si sice tříbíte myšlenky, ale nezachraňujete lidstvo a dokud po takovém intelektuálním výkonu máte pocit, že vlastně víte méně než předtím, je vše v nejlepším pořádku.
Odkud se ale bádalíci berou, co je pohání?
Lze to jistě přičíst sérii různých komplexů a poruch osobnosti. Ale měl bych ještě jednu hypotézu.
V našich krajích (i jinde) se vědci spolu s lékaři pravidelně umisťují na vrcholu žebříčku povolání s nejvyšší společenskou prestiží. Naproti tomu, schopnost racionální rozvahy a systematické, logické analýzy a odolávání argumentačním klamům nepatří mezi oblíbené sporty. Matematika je strašákem, mít spoustu “lajků” je in.
V debatách od nepaměti vítězili spíš ti hlasití než ti přesní, ale v posledních desetiletích se nám snaží i velká část umělců a filosofů vsugerovat dojem, že pravdu máme všichni najednou. V hodnocení krásy nebo lásky to snad funguje. Kde se ale nástroje rozumu použít dají, je bohorovný přístup “každý máme svou pravdu, tak si svoje argumenty nech, mě se prostě 1+1=3 líbí” zločinem na lidském intelektu. Ale proč se namáhat s myšlením - není tu snad pocit, že moci, slávy a peněz lze dosáhnout i bez schopnosti rozpoznat, co okolo nás je slepice a co vejce? Když k úspěchu vede i cesta přes útok na “první signální”, proč se dřít s logikou? Hledání souvislostí přece lze přenechat vědcům, oni už za nás to myšlení zařídí… A nemají nakonec i vědci podíl na tom, že nechávají zahánět rozum do kouta?
Respekt k vědecké profesi přesto dává naději. Snad někde hluboko pod ajfounem a nedělním Bleskem si většina lidí občas uvědomuje, že bez zvědavosti a touhy zanalyzovat a pochopit svět bychom ani nebyli lidmi. Ale protože myšlení bolí, tak tuhle myšlenku raději rychle zaženou. Na prahu otázek zůstanou stát.
Bádalíci ne.
Osaměle, v děravých neckách, dobývají bez kompasu rybníky známého i oceán neznáma se stejně vážnou tváří. Zkouší stavět z třísek svoje zámky abstrakce, ztrácí se v každém keři kritického myšlení, klopýtají mezi balvany vlastní neznalosti. Tužka je jejich kopím, papír jejich štítem, když se chystají do boje s větrnými mlýny reality.
Jsou směšní a pomýlení. Bloudí.
Ale pořád alespoň jdou.
.
____
P.S.: Navrhuji jako posmrtnou poctu profesoru Horskému zavést slovo “bádalík” coby terminus technicus. Dotyčné molekuly CO2 by to jistě potěšilo…
____
* Že jsou v tomto článku odkazy na Wikipedii, je jistě okolnost čistě náhodná!