Pondělí, 6.Duben 2015

Snění o budoucnosti: Věda

Ve starším čísle Vesmíru jsem narazil na článek Borise Cveka, kde je mj. naznačená polemika s tím, zda věda je tím “správným” a “konečným” způsobem poznávání.

V prvé řadě: Krom toho, že mě živí, mám vědu rád a “vědeckou metodu” vnímám jako jeden z nejdůležitějších intelektuálních vynálezů v historii. Je to fascinující způsob, jak z nitek drobného poznání spřádat mosty, které unesou civilizace. I přes spoustu jednotlivých legitimních námitek proti vědě a proti jejím mezím (většinou jen dočasným), žádný lepší způsob, jak oddělovat zrno znalostí od plev, nemáme.

Zatím.

Věda, alespoň ta část, která spadá do “základního” výzkumu, je dnes záležitostí profesních specialistů a tedy její lidské zdroje jsou nutně omezené. Výzkumně aktivních lidí je méně než 1 promile světové populace, přitom mentální schopnosti dělat vědeckou práci má určitě několik procent (na to se dostávají vyspělé země), spíš více. A jednotlivý postřeh může přijít ještě většímu množství lidí…ale musí mít dobrý startovací bod!

Dějiny lidského poznání jsou dějinami technologií rozšiřování znalostí. Písmo. Knihtisk. Internet. Co dál?

Když dnes člověk chce získat první vhled do nějakého pro něj zatím neznámého problému na úrovni lepší, než z populárního Youtube kanálu, je tu krom staromódních knihoven i strýček Google a spol., teta Wikipedia a pro pokročilejší nakonec vyhledávače vědeckých prací (to už jen v menšině zdarma, bohužel). V každém případě to znamená čtení velkého množství ne zrovna jednoduchého textu a to většinu zájemců nakonec odradí. Přitom by často stačila jedna správně formulovaná věta od dílčího experta, která by rázem půl čtení ušetřila. Co věta, stačila by myšlenka - a “Heuréka!” moment nepřijde po měsících studia, ale za pár sekund. Jen tu myšlenku nějak předat…

Už před několika lety se podařil hrubý (neinvazivní!) “mozkový záznam” lidského vidění statického i v pohybu. Zatím to sice vypadá jako záznam deliria tremens, ale pokud se nebojíte elektrod rovnou do mozku, dá se mnohem lepší obraz nejen číst, ale (zatím špatně a dočasně) i do vašeho vidění zapsat! A už můžete zkoušet “telepatii” přes internet - pravda, zatím jen “binární”.

A co když (až) bude možné snímat alespoň hrubě celé myšlenky a pocity?

Dnes už běží projekty “crowdsourcové vědy”, kdy masa dobrovolníků může být užitečná třeba při interpretaci snímků z kosmických sond. S trochou cviku i naprostý amatér získá jistý cit pro něco tak nezvyklého, jako jsou morfologie jiné planety nebo světelné křivky hvězd. Takové projekty jsou velmi zajímavé, vyžadují však specifické téma, kdy je potřeba zpracovat mnoho údajů bez časté potřeby přímého kontaktu mezi “úkolujícím” a “úkolovaným”. To je pak doména vědeckých týmů.

Teoreticky sice můžete spolupracovat s někým na práci jen pomocí e-mailů a videokonferencí, nic ale nenahradí možnost vidět, cítit, slyšet a vnímat ať už experiment nebo rodící se myšlenku. A i tehdy je často obtížné předat člověku stojícímu třeba hned vedle vás a sleduje ten samý děj, ale pro něj nový a pro vás známý, že “Něco je tady divného…”. Velká část vědecké komunikace spočívá v pokusu vysvětlit psaným a mluveným slovem ostatním, co že je vlastně zajímavé na tom, čeho jste si všimli. Racionální podstatu lze obvykle popsat dobře, ale prožitek toho, proč děláte právě to, co děláte, se předává mnohem obtížněji a jinak než osobně je to téměř nemožné. Vědecká metoda (jak ji vnímáme dnes) tento problém řeší tím, že nastavuje proces třídění poznatků tak, aby v něm pocity hrály jen podružnou a tiše trpěnou roli. Je to vcelku efektivní způsob, jak osekat myšlenky na ověřitelnou dřeň, na které se dá dál stavět a nenechat se přitom příliš snadno svést na scestí. Občas v ní ale zapadnou myšlenky potenciálně plodné jen proto, že jim v danou chvíli daný člověk (tým, obor…) není schopen dát formu zpracovatelnou rigorozním “vědeckým” způsobem.

Představte si, že byste mohli předat jak signál vašich smyslů (zrakový, sluchový, hmatový, čichový…), tak vaše dojmy z něj a možná i ty neurčité pocity souvislostí, kterým říkáme intuice. Že by se takový vjem navíc dal uchovat, přehrát, překopírovat, upravovat - a sdílet. Po přirozeném průkopnickém využití takové možnosti pro pornografii (a zábavní průmysl vůbec) a armádu by nakonec došlo i na vědu. Začínat by to mohlo třeba nějak takhle:

Sedím u experimentu a sleduji, jak se zářivý deformovaný pramínek částic mihotavě vznáší a polopravidelně pulzuje v obláčku studeného plazmatu. Vidím ten experiment poprvé, ale přesto vím, že plazma samotné je úplně, jak má být, vím i, co je ta věc, co se v něm vznáší, vím, proč se stáhla do toho světélkujícího pramínku, nepotřebuji čísla a vlastně ani názvy věcí. Jen nevím, proč ten pramínek jemně pulzuje. Tuhle myšlenku už totiž viděli dva fyzici přímo na místě a asistent chemik o něco později. Teď si ji nechávají vnímat dva studenti a díky univerzitnímu “open-mind” programu jedna aktivní důchodkyně, ten otravný šťoural z Nové Myšlenky a já, obyčejný elektrotechnik. Sleduji a uvědomuji si, že slyším odněkud ze zdroje od reaktoru slabé trhané bzučení v rytmu pulzů pramínku v plazmatu. Nejsem si jistý, co přesně to je, jen vím, že si toho nikdo zatím nevšiml, v myšlenkovém komplexu to nebylo - doteď. Jeden ze studentů si uvědomil, že tohle vlastně slyšel už před týdnem, ale zrovna mu nefungoval záznam… Víc už asi nevysleduji a končím přenos. Pozítří se připojím rovnou online, mám volno a ta věc mě začala zajímat. Třeba by se jim ucho cvičené na stroje mohlo hodit.

Pokud by se takto mohlo spojit tolik lidí, jako dnes při identifikaci kráterů Marsu, čeho všeho by si všimli? Byly by “míchané” vjemy mnoha lidí zjasňující nebo matoucí? Měly by šanci originální myšlenky nebo by zapadly do pasti stádního myšlení? Věřím, že při správném zacházení (místo balastu slovního by bylo třeba třídit balast myšlenkový) by to byl pro vědu skok takový jako od doby nečetných individuálních badatelů k době mezinárodních vědeckých institutů. Tím, že by vstup do problému nevyžadoval tak tvrdý “výcvik” v daném oboru (či mnoha oborech!), stoupala by dramaticky šance, že někdo zcela “odjinud” najde k daném problému rychlé a neotřelé řešení. A pokud by souběžně došlo k rozvoji umělé inteligence dost na to, aby se její výstupy daly převést na vjemy a člověk tak mohl cítit senzory stroje jako vlastní prsty, matematické operace jako obrazovou hru a třeba čichem poznávat “dobrá” data od “zkažených” - možná by se pak talent pro vaření dal uplatnit při řízení kosmické lodě…

Výsledky takové “demokratizované” vědy by ale už nepadaly ve formě dat, grafů, tabulek a matematických symbolů, ale byly by to neurčité, proměnlivé dojmy z jevů a představ o nich, zdůvodněné racionálně a vedené…pocitem. S tím, jak pracuje věda dnes, by taková práce měla společného asi tolik, jako měl styl práce Isaaca Newtona se soutěží v kolektivní divadelní improvizaci. Snad by se konečně mohli smířit holisté s redukcionisty. Tvrdá falzifikace by ustoupila do pozadí a cesta za novým poznáním by se místo “dospělého” ověřování každého kroku snad trochu více podobala tomu asi nejkreativnějšímu, co lidský druh umí - dětské hře.

Byla by taková metoda zkoumání stále ještě “vědecká”? Nazývala by se tak asi, i když Karl Popper by se v hrobě obracel. Byla by taková změna jen ku prospěchu? Nevím.

Ale pokud mi někdo někdy řekne, že moderní věda objevila ten finální správný způsob poznávání světa, obviním ho z nedostatku představivosti!