Pátek, 22.Únor 2013
Re: O dokazatelnosti boží
Tento přípěvěk vznikl jako přímá odpověď na článek Petra Tomka na jeho blogu, odpověď však přerostla rámec komentáře.
Ač sám ateista, musím si tu zahrát na ďáblova (pardon, božího) advokáta - Petr se myslím dopustil několika důležitých nepřesností. Rozebral celkem správně, jak vytvořit a obhájit obhájit tezi. Ovšem v pojmovém aparátu rozumu.
Za prvé - měl by si ujasnit, o dokazatelnosti jakého boha či bohů mluví.
O osobním personifikovaném? O pantheónu nesmrtelných nadlidí? O “vesmírné síle”? O stvořiteli zemské biosféry? O všeobjímajícím dobru? O létajícím špagetovém monstru? U některých z nich je rozbor dokazatelnosti “správnosti teze” na místě, u některých není.
I když - protože Petra už nějakou dobu znám - budu předpokládat, že cílem je idea - Bůh křesťanský, Petrův rozbor řeší jen její kodifikovanou, rigidní, biblicko-doslovnou nebo přinejmenším katolicky přetlumočenou složku. Pokud můžu sáhnout do osobních zkušeností s místními věřícími (bez hysterických internetových hádačů), velmi často jde o provázání křesťanství s ideou mnohem hůře uchopitelnou. Mám na mysli tu část ideje Boha jako něčeho vyššího obecného, třeba i se vztahem k jedinci, které se ale projevuje jen způsobem logicky neanalyzovatelným a pozorováním neodvoditelným. Dokonce by se dalo snad říct, že nemožnost jednoznačného odvození takového Boha logickou indukcí nebo pozorováním (o Popperovské falzifikaci nemluvě) je součástí pseudo-definice takto chápaného Boha.
V této podobě je debata o dokazatelnosti a vyvratitelnosti boží existence asi stejně smysluplná jako debata o objektivní analyzovatelnosti krásy nebo hrůzy.
Je totiž hlavně SUBJEKTIVNÍ.
Vím, jak vzniká duha nebo zatmění Slunce - a přesto jsou pro mě krásné a tahle subjektivní krása do mě pumpuje fyzické endorfiny. Jsou pavouci hrozní? Nejsou? Vysvětlujte to lidem, kterým se zvedne tep, když uvidí v koupelně pokoutníka.
Tady jsme naprosto mimo jakoukoliv rozumovou diskusi. Tady nemá smysl vůbec s věřícími diskutovat. Jak vyvracet pocit duchovna a pokory ? Já ho mám, když koukám na fotografii otisku lidské boty na Měsíci nebo na “Pale blue dot” a kašlu na to, že to někdo považuje za méně úchvatné než nový díl Ordinace v růžové zahradě.
Co má smysl, je ukázat, že pocit není pojem. Že pojem není fyzická věc. Že pocit duchovna není důkazem božství. Chyba není v pocitu, ale v tom, spojovat ho nerozlučně s nějakou naukou.
Se schopnostmi pocitu duchovna a jiných abstraktních, velmi subjektivních kategorií se pravděpodobně rodíme. Zřejmě to má i nějaké využití pro naše přežití (u některých pocitů se dá i vcelku dobře odhadout). Ale rozhodně není vrozená víra v Afrodité, v Kršnu nebo v nebe plné duší předků.
Lidská mysl má ale ráda příběhy a pocit duchovna si o nějaký přímo říká. I “světonázor” je svého druhu příběh. Institucializovaná víra takový příběh nabízí. Dobrý příběh pro podvědomé pocity je věc natolik uspokojující, že jakmile je jednou přijat, jsou mu odpuštěny všechny vnitřní nekonzistence. Když křesťanskému věřícímu vyvracíme Bibli, může nabýt dojmu, že ho chceme připravit nejen o příběh, ale i o duchovno samotné. Právě proto, že tuší, jak hloupě by se mu žilo bez tohotu pocitu, má problém i chápat, že ateista je celý člověk. Věřící může být ve svém příběhu zakován tak hluboko, že si myslí, že ateistovým příběhem je samo popírání příběhu náboženského. To je jeden z hlavních omylů, který potřeba napravovat - ateista svůj příběh má, ale ten je na příběhu věřícího jednoduše nezávislý.
Nemá smysl jen věřícím brát jejich příběh. Mnohem lepší je nabídnout jim zároveň místo něj jiný. Stejně silný, důstojný, nenáboženský, méně seberozporný, humánnější, nedogmatický a lépe odpovídající světu, ve kterém žijeme nebo žít chceme.
Já už jsem si svůj příběh našel.