Neděle, 14.Duben 2013
Miliarda reportérů
Také už se vám na nějaké akci stalo, že jste v davu lidí pořádně neviděli pro samé displeje chytrých mobilů, tabletů, minikamer a fotoaparátů? Každá zvednutá ruka patří někomu, kdo se pro tu chvíli považuje za kameramana a místo děje před ním sleduje raději displej svého nahrávadla. A to i když je na místě dost profesionálů. Občas to vypadá jako slavnost neonacistů, tolik je zdvižených praviček…
Čeká snad každý nadšený fotílek, že právě ta jeho rozklepanina bude ta pravá a neopakovatelná? Nebo chce mít pocit, že se vlastním záznamem vyčlení z davu, že si tím digitálně uschová pocit, jak to prožíval on? Chce tím podepřít vlastní paměť? Kolik z nich se podívá na vlastní záznam víc než jednou, dvakrát?
Na světě je dnes zřejmě přes milardu aktivních smartphonů, o dalších videoudělátkách nemluvě. Naprostá většina z nich dokáže natočit videozáznam v kvalitě lepší než dnes historické VHSky. Dostatečně použitelné, aby se dalo vypustit na YouTube, na Facebook a jiná zveřejňovadla dle vkusu a libosti. Nebo založit ad acta…
Máme na planetě miliardu potenciálních reportérů.
Svého času jsem fotil (a tu a tam natáčel) kde co a měl jsem dobrý pocit ojedinělého uchovatele okamžiku. Na zkouškách amatérského divadelného souboru vcelku oprávněně, v pásu úplného zatmění Slunce posetém fotografy už poněkud méně. Teď už sahám na hromadných akcích po aparátu jen občas, protože na “reportáž” bývá v mém okolí dost lidí vybavených mnohem lépe technikou i trpělivostí záběry a fotografie protřídit (sic!) a zveřejnit. Archivuji si hlavně věci, o kterých vím, že je bude fotit málokdo a nejsou snadno k nalezení jinde. A k tomu nějakou tu osobní “byli jsme tam”, s vědomím, že i tak fotím zbytečně moc.
Není mi ale úplně jasné, co se děje se všemi těmi smartfounovým záznamy z koncertů (vystoupení, shromáždění, oslav, svateb, promocí…) kde je několik domluvených kameramanů. Kolik je vidí lidí? Sto? Deset? Jeden? Na prakticky žádném z nich není nic víc, než co zachytí “profíci”. Místo na událost samu na ni radši koukat přes displej (nebo natáhnout ruku naslepo a vytvořit něco nekoukatelného) a přitom navíc clonit minimálně několika dalším lidem (je potřeba být přece výš než dav!)…proč?
Je to pokus udělat si z davové záležitosti událost osobní? Nebo je mít “vlastní” záznam nějakou necenzurovatelnou “pojistkou proti systému” (a to i když nejde zrovna o pouliční boje při státním převratu)? Co kdyby profíci z nějakého důvodu nenatočili všechno? Co když neuvolní záznam celý a zadarmo? A co když ho volně na net nedá ani ten chlápek co se natahuje se smarftounem nad hlavy vedle mě? To se radši natáhnu taky…jen kdyby mi ještě nepřekáželi ti smartfounamatéři přede mnou!
Kolik záznamů je vlastně potřeba, aby byla událost uchována? Jeden? Pět? Tisíc? Budou jednou nějací digitální archeologové rekonstruovat 3D záběry dějinných i zábavných shromáždění z desítek a stovek amatérských záběrů téhož, aby pochopili naši dobu? Bude pro ně zajímavé sledovat mnohokrát totéž, jen pokaždé jinak roztřesené a s komentáři “Hustýýý!” “Jooo!” a “Tyyy vole!” pronesenými jinými hlasy? Budou procházet všechna data, jen aby našli skrytý pohyb malíčku náhradního bubeníka skupiny Kašlavý bůvol z Horní-dolní? Nebo záznamy skončí v digitální stoupě, až odumře médium, na které byly uloženy a až upadne v zapomnění sociální síť, kam byly nahrány?
Bude záznamů přibývat, nebo móda mít vlastní digitální stopáž pomine? Začne být překážení mobilem společenským prohřeškem? Bude nakonec každý točit všechno nenápadně “svým pohledem” přes nějaké digitální brýle, aby se mohl jeho život posmrtně promítnout pozůstalým?
Nevím.
Ale nechci, abych jednou musel na otázku “Dědo, jaké to bylo na koncertě Xxx-Yyy-Zzz?” odpovědět: “Nevím, přes ty displeje nebylo nic vidět…ale najdi si to na netu.”