Čtvrtek, 11.Duben 2013
Zbožštění modelu a pseudověda
Včera jsem se trochu zapletl do hovoru o astrologii.
Nevěřím jí.
Astrologie zatím neprošla se ctí žádnou poctivou studií jako něco víc než kombinace náhody, intuice a přirozené psychologie. Používá vědecké nástroje, ale nesleduje vědeckou metodologii, zejména v kritériu falsifikovatelnosti. Je to dozajista NAUKA, ale rozhodně ne VĚDA.
I když jí možná kdysi byla…ale zbožštila vlastní model reality.
První doklady o astrologii jsou z Mezopotámie a jiných starých civilizací. Byla to místa, kde šlo studovat lidské, přírodní i nebeské děje systematicky, delší dobu a s velkým “vzorkem” událostí. Bohužel není nikde zachycen myšlenkový pochod tvůrců astrologie.
Můj názor je, že na počátku stály funkční empirické znalosti o ročních cyklech, ať už vázaných k zemědělství (sklizeň, setba…), společenskému životu (počasí vs. nálada) nebo snad i na jedince (např. citlivost plodu v prvním trimestru). I když uprostřed civilizace už tyto cykly ztrácí sílu (ačkoliv, takové severské zimní deprese…) pořád se dochovaly střípky typu pranostiky “Svatba v máji - nevěsta na máry” (= ve své době velmi pravděpodobně porod v roční době nejhoršího nedostatku).
Přírodní a snad i společenské cykly bychom měli, co nebeské sféry? Tam se samozřejmě během roku děje souběžně hlavně zdánlivý pohyb Slunce po hvězdné obloze a mění se podoba nočního nebe - obojí je ideální základ kalendáře. Ale od souběžnosti je tak snadné sklouznout k příčinnosti…
Zdánlivě se neděje nic zvláštního. “Jen” je přijata myšlenka, že dění na Zemi a na obloze je propojené. Myšlenka jednoduchá a elegantní. A svůdná..co když by se dalo z hvězd vyčíst víc? Na obloze se toho přece děje více a pokud už jsou děje propojené, stačí popsat jak a budeme mít nástroj pro chápání světa…
Ze souboru empirických znalostí se stává MODEL.
A model je rozvíjen, začne si žít vlastním životem, je stále složitější, propracovanější a bohatší na množství informací, které dává. A ve chvíli, kdy je za důkaz považována každá úspěšná předpověď a neúspěšné jsou prostě brány jako individuální chyby použití modelu, nic nezastaví bujení modelu daleko, daleko od reality, ze které vzešel.
Model je ideálem, čistou pravdou vesmíru, očištěnou od špinavých přízemních fakt. Model je zbožštěn, “platonizován”, bobtná a kvete. A protože uživatele modelu nezajímá jasné ověření jeho funkčnosti, vesele žije dodnes a je jen málokdo, kdo by nevěděl svoje znamení.
Je pravda, že takové odbočky, kdy se model odpoutá od reality proto, že je krásný a elegantní, se nevyhýbají ani vědě. Sám musím připustit, že lví podíl chyb, kterých jsem se kdy ve fyzice dopustil, padá na vrub přílišné důvěry v model.
Jeden z pozapomenutých vědeckých “úkroků stranou” je teorie uzlů. V době, kdy elektromagnetismus Jamese Clerka Maxwella se zdál být adeptem na “teorii všeho”, napadla roku 1867 Williama Thompsona (lorda Kelvina) myšlenka, že atomy jsou různým způsobem “zauzlované” trubice elektromagnetických vírů v éteru. Trochu jako kroužky, které umí z pusy vypouštět kuřáci.
Rozhodně to nebyl nápad hloupý - “neredukovatelných” uzlů je poměrně malé procento (analogie prvočísel) a ty jednoduché se zdály být principiálně ztotožnitelné s chemickými prvky. To by umožnilo studovat a předpovídat jejich interakce ab initio. Navíc to přirozeně přinášelo základní myšlenky kvantování energie - kmitající “vírová trubice” v uzavřeném uzlu by pohlcovala a vyzařovala energii nespojitě, dávalo by najednou smysl, proč prvky vyzařují a pohlcují světlo jen v určitých spektrálních čarách…a to prosím o víc než tři desítky let před prvopočátky moderní kvantové fyziky!
Nemálo fyziků teorii uzlů zasvětilo pořádný kus své kariéry. Model ale vzal zasvé s myšlenkou éteru, která nepřestála test experimentem (hlavně po Michelsonových-Morleyových měřeních). Nepřišel úplně vniveč, matematický formalismus pro něj vytvořený se hodí i jinde, ale ztratil právo být považován za model reality.
A tady je jeden z hlavních rozdílů mezi vědou a pseudovědou.
Věda obsahuje mechanismy, jak se průběžně zbavovat balastu, ať vypadá na počátku jak chce sexy. Každý model, který se odpoutal od reality, nakonec na realitu narazí. Po zápasu obvykle jedné generace vědců (než ta vymře) o jeho udržení je pak z elitního klubu “plodných modelů” vykázán a je nahrazen modelem novým, nebo je alespoň používán s tichým skřípěním zubů a za velké obezřetnosti. Občas je špatný model svůdný natolik, že je různě flikován i za hranici své životnosti - ale i na takový časem vždy dojde.
Teorie uzlů měla na počátku elegantní myšlenku, která se zdála být propojená s realitou, ale jdoucí daleko za empirická data. Jak byl model rozpracováván, spojení se realitou se ztrácelo ještě víc a obor se stal teorií pro teorii.
V současnosti jsou populárním modelem superstruny. Jsou mucholapkou na teoretické fyziky. Stojí na elegantní myšlence, že částice a jejich interakce se dají popsat jako vibrace prostoročasu. Snad jen drobná piha na kráse je, že pracuje s dimenzemi, které nepozorujeme, na měřítkách nedostupných experimentu…
Nepřipomíná to něco? Jasný kandidát na zbožštělý model. Ale je tu jedna jistota:
Pokud je chybný, empirická data a vědecká metoda ho nakonec pošlou k zemi.
Co na to astrologie?