Středa, 3.Duben 2013
Nejstrašnější zbraň
Zbraně mě odpuzují i fascinují. Je v nich často skryto neuvěřitelné množství lidského umu - ale napřeného vražedným směrem. Občas přemýšlím, která fyzická zbraň, kterou člověk vymyslel, je pro mě osobně nejstrašnější.
Chemické zbraně, které obrátí člověku během minut metabolismus naruby?
Biologické zbraně po kterých se umírá dlouze, v bolestech a šíří se jako morová rána?
Jaderná puma? Dlouho vedoucí mé antihitparády, nejbrutálnější uvolnění síly, jaké kdy spustila lidská ruka, zbraň schopná ukončit v sekundách milióny životů. Jednou se chci v Japonsku poklonit obětem Chlapečka a Tlouštíka (snad i proto, že za ně jako příslušník vědecké obce cítím jistou iracionální spoluzodpovědnost).
Nedávno jsem ale našel zbraň, ze které je mi opravdu úzko.
Je z první světové války. Lidé se ostřelovali houfnicemi a moždíři podle složitých propočtů balistiky, kosili se strojními puškami s palebnou kadencí pluku střelců, pouštěli na sebe poslední výkřiky biochemie plynů, po bojištích se sunuly první tanky, na nebi se honila letadla. Nezastavitelná jatka s pomocí nejmodernější tehdejší techniky.
A mezi nimi zbraň, která jako by tam vůbec nepatřila.
V muzeu na hradě Stirling ve Skotsku jsem ji našel mezi “improvizovanými zákopovými zbraněmi”. Patřila seržantu Sydney Walkeru Oldhamovi.
Je to palcát.
Zbraň, která se NIJAK neliší od palcátů a bulav dvanáctého století. Od prvního útočného klacku praotce australopitéka ji dělí jen hrubý kus železa - a několik milionů let.
Zbraň, která připomíná, jak málo nás dělí od toho, aby se zvíře v nás probudilo kdykoliv znovu.